GEOLOGIE aneb vznik Dolomit několika slovy
Představte si území, kde kdysi vládlo teplé moře, bohaté na měkkýše, řasy, ryby a korály, donucené k ústupu mohutnými zemětřeseními a pohyby zemské kůry. Němými svědky jeho působení jsou ryby, mušle a jiné organismy, zkamenělé ve strmých stěnách vápencových hor.
Tektonická činnost dala postupně vzniknout největšímu horskému masívu v Evropě. Dolomity odolávaly po dlouhá tisíciletí erozi a získaly svou dnešní podobu masívů, čnících do nebe. Jako protiklad jejich nepřístupným stěnám působí na jejich úpatí údolí jemných kontur, která formovaly vodní síly.
Během doby ledové pokrývala zemi asi 1500 m vysoká vrstva ledu. Tající led způsoboval obrušování a drolení skalních bloků; v ledu se tvořily trhliny, prolákliny. Po období tání se pomalu začal probouzet v údolích život.
Své jméno získaly Dolomity po svém objeviteli, francouzském šlechtici, nadšeném mineralogovi Déodat-Guy-Sylvain-Tancréde Gratet de Dolomieu.
O tom, jak původně vypadal pruh země, na kterém Dolomity spočívají, se ví dosud jen málo. Předehrou ke vzniku Dolomit byly události v době nazývané perm. V této době běsnily v západní části dnešního území Dolomit katastrofální vulkanické výbuchy, které za sebou zanechaly mnoho geologických vrstev. Z nitra Země prýštila obrovská množství žhnoucích tavenin, které se rozlévaly po krajině. Vysoko do vzduchu tryskaly plyny a páry i roztavená hmota, z níž zpět dolů padalo nespočet kapek tvořících mohutné tufové a popelové úlože. Toto území se doslova rovnalo peklu - každá stopa života vymizela, obraz krajiny byl zcela pozměněn. Existovala jen kamenná pustina, nad kterou těžce spočívaly cárance jedovatých plynů.
Tyto události měly za následek vytvoření Bolzánské porfyrové plošiny - horniny byly uloženy na ploše asi 4000 km2 s mocností 1000 - 1500 m. Červenavá, velmi pevná hornina později dalekosáhle určila formu a barvu, floru i faunu, ba dokonce i způsob osídlení centrální části Jižních Tyrol a Západních Dolomit. Celá tato oblast skalní masy se nacházela na severním břehu Tethyského moře - Středozemního pramoře.
Pouštní klima - vedro, vítr a náhle změny teplot rozemlely tufové uloženiny a dokonce i porfyrové bloky na hromady sutě a písku. Kde nebyla země pokryta porfyrem, stihl slepence a prahorniny stejný osud. Neutuchající větrné bouře a nepříznivé podnebí beze srážek bránily rozkvětu nového života. Během tisíců let bylo vše přeměněno v bezútěšnou poušť.
Po dobu dalšího vývoje začala tato oblast klesat a byla stále více zaplavována vodami Středozemního pramoře. Tento pomalý pokles trval asi 100 milionů let a skalní masy, které původně čněly vysoko nad vodou, se ponořily do hloubky až 3000 m. Na dně vznikající vanovité prohlubně se usazovaly naplavené písky, suť, hlína, sádra a vápence, zatímco na výšinách a jejich úbočích se tvořily korálové útesy a atoly. Z vápenných a křemičitých koster a skořapin živočichů vznikala na dně moře během milionů let vrstva na vrstvě, bílý vápenec, pestrý kysličník křemičitý a šedý slín.
Ve středním období triasu nastala opět přírodní katastrofa. Na mnohých místech mořského dna pukla zemská kůra, z trhlin a puklin vyprýštily žhavé taveniny, bylo vymršťováno obrovské množství popela, lapil a vulkanických bomb. Tekoucí proudy lávy zaplavovaly rozsáhlé plochy mořského dna, hmota popele a lapil se kupila do kuželovitých ostrovů a zasypávala skaliska a atoly.
Vlastní zrod Dolomit spadá do konce období mezozoika (asi před 70 miliony let), kdy začíná vrásnění, které skončilo až v následujícím období terciéru. Vrstvy, které se miliony let usazovaly a zkameněly na dně Tethynského moře, byly bezuzdnou silou tlačeny od severu k jihu. Tisíc metrů silné vrstvy hornin byly řásněny, ohýbány, vzpřimovány či překlápěny a vyzdviženy přitom nad mořskou hladinu. Vody Středozemního pramoře se postupně stahovaly do kotliny dnešního Středozemního moře a na odplaveném území se ukazovala obnažená krajina jako rozsáhlé pole rozvalin. Území Dolomit bylo vytvořeno v hrubých rysech. Byla to holá krajina s divoce přeházenými horskými masívy, nahé skalní skupiny i zející propasti. Hrubé kontury krajiny opracovávaly zvětrávající účinky slunce, skokovité změny teplot a mráz pracující v puklinách. Do pustých dolin pomalu přicházel i život, později i na horských úbočích se začalo zelenat a kvést, četní zástupci říše zvířat obydleli vzniklá údolí a hory.
Na horizontu pohádkově kvetoucí země se však rýsovala opět nová katastrofa. Z počátku sotva znatelný pokles teplot přešel v tragickou změnu klimatu. Na svahy i vrcholy hor padala obrovská kvanta sněhu, firn se měnil v ledovec. Ledovce se zvětšovaly a postupovaly dolů do širokých údolí. Sníh a led stále více přikrýval krajinu a stále mocněji se sunuly ledovcové proudy údolími na jih. Tlakem a obrušující činností ledovců byly hory zakulacovány, skalní stěny odírány, propasti a trogová údolí rozšiřovány a do údolí byly sunuty masy suti. Tato strašlivá událost se v období kvartéru opakovala na území Dolomit celkem čtyřikrát. Nakonec nastal na jižní straně Alp ústup ledovců (asi před 20 000 let) podmíněný změnou podnebí. Při svém ústupu však ledovce zanechaly velké množství ledu, krajina byla zase holá a prázdná. Hory a pahorky byly zase odřeny a poškrábány, údolí i roviny pokryty chaoticky nakupenou sutí. Vznikla větší i menší ledovcová jezera. Tato bezútěšnost trvala jen krátce. Do krajiny suti a skal se vrátila horská květena a traviny, říše flory a fauny byla obohacena o četné nové druhy. Postupem času tak Dolomity získávaly podobu, která je velmi totožná s tou dnešní. I dnes tu však voda, vítr, slunce a mráz nezadržitelně vykonávají své.
Registrace k odběru novinek
Doporučujeme
